46/1947 Zb.

Předpisy o úrazovém pojištění platí, pokud tento zákon nestanoví jinak, obdobně také o nemocech z povolání.

Za nemoci z povolání se považují nemoci vypočtené v seznamu, který je přílohou tohoto zákona, pokud byly způsobeny výkonem zaměstnání v pojištěném podniku onoho druhu, který jest uveden v seznamu vedle té které nemoci z povolání.

Kde předpisy o úrazovém pojištění mluví o tělesném zranění, rozumí se tím při nemocech z povolání onemocnění takovouto nemocí, a kde mluví o smrti nastalé z úrazu, rozumí se tím smrt způsobená touto nemocí.

Jako doba úrazu platí počátek nemoci podle zákonů o nemocenském pojištění, je-li to však pro pojištěnce příznivější, nebo jde-li o osoby pro případ nemoci nepojištěné, počátek neschopnosti k výdělku podle předpisů o úrazovém pojištění.

Při nemoci z povolání záleží náhrada škody pojištěných osob v důchodu, který se poskytne osobě stižené nemocí z povolání počínajíc dvacátýmsedmým týdnem po počátku nemoci, po případě po počátku neschopnosti k výdělku podle předcházejícího odstavce.

Nastala-li nemoc z povolání (odstavec 2) v době, kdy pojištěnec již nevykonával zaměstnání, jímž byla nemoc způsobena (§ 2), vyměří se důchod z ročního pracovního výdělku ke dni, jímž skončil skutečný výkon tohoto zaměstnání, a podle předpisů tehdy platných.

Vyšetřující lékař je povinen oznámiti onemocnění nemocí z povolání i podezření jejího vzniku jednak nemocnému, který mu toto oznámení musí písemně potvrditi, jednak nositeli veřejnoprávního nemocenského pojištění a lékaři pověřenému živnostenskou inspekcí.

Nositel veřejnoprávního nemocenského pojištění je povinen oznámiti nositeli veřejnoprávního úrazového pojištění každý případ nemoci z povolání i podezření jejího vzniku do patnácti dnů po dni, kdy se o něm dověděl.

Je-li zjištěno, že u pojištěnce vzniká nemoc z povolání, nebo je-li obava, že nemoc z povolání se bude opakovati nebo se zhorší, bude-li pojištěnec dále zaměstnáván v podniku (§ 2), v němž by byl vydán takovémuto nebezpečí, je nositel úrazového pojištění povinen

Požitek dávek uvedených v odstavci 1 se nedotýká nároku na důchod pro neschopnost k výdělku.

Postižený, jemuž nebylo vyměřeno odškodné z moci úřední, musí svůj nárok ohlásiti nositeli úrazového pojištění do dvou let ode dne, kdy bylo lékařem zjištěno (§ 4), že jde o nemoc z povolání (§ 2), nejpozději však do pěti let ode dne, kdy přestal skutečně pracovati v podniku uvedeném v příloze k tomuto zákonu. Pozůstalí po osobě zemřelé následkem této nemoci musí svůj nárok ohlásiti nejpozději do jednoho roku ode dne jejího úmrtí. Nároku však nemají pozůstalí po osobě, jejíž nárok jest podle věty prvé vyloučen.

Vláda může přiložený seznam nemocí z povolání doplňovati a měniti nařízením.

Tento zákon platí také pro obor úrazového zaopatření zaměstnanců, pokud byli zproštěni pojistné povinnosti.

Trpí-li pojištěnec k 1. lednu 1947 nemocí z povolání, za kterou by bylo poskytnouti odškodnění teprve podle tohoto zákona, je nositel úrazového pojištění povinen za podmínek § 2 tohoto zákona odškodniti i tuto nemoc z povolání, nastal-li pojistný případ po 30. červnu 1932. Nárok na odškodnění nutno uplatniti nejpozději do 31. července 1948, leč by lhůta podle § 6 tohoto zákona skončila teprve po tomto dni; jinak nárok zanikne.

Odškodnění podle odstavce 1 se poskytne nejdříve od 1. ledna 1947. Novému rozhodnutí nepřekážejí dosavadní pravoplatné výměry.

Zákon ze dne 1. června 1932, č. 99 Sb., o odškodnění nemocí z povolání, ve znění právních předpisů jej měnících a doplňujících a zákon ze dne 4. března 1942, č. 33 Sl. z., o odškodnění při nemocech z povolání, se zrušují.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1947; provede jej ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými členy vlády.